Klemens Richter: LITURGIE A ŽIVOT


(„Malý kříž“)

Nejranější zmínka o znamení kříže se nachází v polovině 2. století v souvislosti s přijímáním eucharistie. Jen o něco málo později ujišťuje Tertulián (zemřel kolem roku 220), že znamení kříže (pokřižování) má svůj původ v apoštolské tradici. Říká: „Na každém kroku, při příchodu a odchodu, při oblékání a obouvání, při mytí, při zažíhání světla, při uléhání, sedání a při každé činnosti vtiskujme na čelo znamení kříže.“

Původním smyslem je označení vlastnictví. Při křtu klade Kristus mocí tohoto vítězného znamení ruku na katechumena, který proto přijímá na čelo znamení kříže, tak jako byla v antice otrokům vypalována na čelo vlastnická značka. Kříž se přitom v prvních stoletích křesťanství dělal na čelo jen jedním prstem pravé ruky. Právě tak se často označovaly přinejmenším od 4. století čelo a oči eucharistickými způsobami, především konsekrovaným vínem. Alkuin zmiňuje v 8. století pokřižování rtů.

Jedním z nejstarších lidových gest při mši bylo, že se věřící pokřižovali před čtením evangelia. Touha uchopit Boží slovo a podržet si jeho požehnání je trvale vyjádřena v pokřižování. V 9. století se poprvé setkáváme s tím, že si po jáhnově pozdravení dělají věřící na čele kříž. O jedno století později pak slyšíme o tom, že si jáhen a všichni přítomní po slovech „Ježíš řekl“ – tedy tam, kde se stává přítomným Pánovo slovo – dělají na čele a prsou znamení kříže. A v 11. století se zmiňuje čelo, ústa a hruď, vzniká tzv. malý kříž, který se od 12. století stal všeobecně rozšířeným. Prapůvodní smysl pokřižování při četbě Písma může být i tento: ochrana a pomoc pro opravdové setkání se svatým slovem. Od stejné doby je zmiňováno i pokřižování evangeliáře. Gesto „malého kříže“ je tak zakotvené ve staleté tradici zbožnosti.

(„Velký kříž“)

Zvaný latinský: od čela, na spodní část hrudníku, od levého ramene k pravému. Všeobecným liturgickým zvykem se stává až později, příležitostně je zmiňován již v 6. a v 11. století.